Byl jednou jeden král a ten měl krásnou dceru. Přišla zlá doba a král musel s vojskem do boje. Vojna byla dlouhá, trvala celá tři léta. Král zvítězil a s radostí se vracel domů.
Obyvatelé ho nadšeně vítali, provolávali „Sláva vítězi!“, ale králi se přece jen zdálo, že jejich radost není docela opravdová. Potom se rozhlédl kolem, proč ho také nevítá jeho jediná dcera, krásná princezna.
Ministři viděli, že se král rozhlíží, že je neklidný. Věděli také, koho hledá. Nebylo pomoci, museli s pravdou ven.
„Víš, králi, princezna, tvoje krásná dcera…,“ zakoktávali se.
„Co je s ní? Proč tady není? Proč mne nepřišla přivítat?“
„To nebylo možné… možné… protože… protože princezna…,“ zase jim došla řeč a hleděli jeden na druhého, aby ten druhý to dořekl.
Co? Je snad mrtvá?“ vykřikl král.
Viděli, jak zbledl, báli se, že snad omdlí.
„Ne, není mrtvá, Ale krátce před tím, než ses vrátil z války, přišel čert a ukradl ji.“
„Vojáci!“ obrátil se král ke svému pluku. „Zatímco jsem vás vedl do války a staral se, abyste zvítězili, unesl mi dceru zlý čert. Kdo z vás čerta zabije a dceru mi přivede, dostane ji za manželku a půl království k tomu.“
Tak chudáci vojáci, sotva z koňů slezli, hned zas na ně museli nasednout a vydali se na všechny strany hledat toho čerta a ukradenou nevěstu. Všude se ptali, ale čerta s královskou dcerou nikdo nespatřil. Vraceli se jeden po druhém s nepořízenou, Král se chystal, že dá popravit všechny ministry, protože jeho dceru špatně hlídali. Chtěl to udělat, až budou všichni vojáci zpátky. Čekal už jenom na dva poslední.
Ti dva byli věrní kamarádi, jeden druhému pomáhali. Kdykoliv se některý z nich už chtěl vrátit, že to všechno k ničemu není, že už má hlad a je unavený, princeznu že stejně nenajdou, ten druhý říkal: „Jen pojď ještě chvilku, půl království a princezna za to stojí. Chceš princeznu, nebo půl království?“
„Až podle toho, jestli se mi bude líbit,“ řekl kamarád a šli zase dál.

(Král bydlí za rohem)