Alešova babička se rozhodla, že z našeho tlouštíka vychová hodného chlapečka. „Musím zušlechtit tvou duši,“ řekla a dala Alešovi pohlavek, protože on se zrovna dloubal v nose. Aleš zavrčel, že nechce být ušlechtilý, ale babičce to vůbec nevadilo.
„Rozhodla jsem se, že ti koupím nějaké milé zvířátko, aby ses naučil lásce k přírodě a nebyl takový surovec, jako jsou tví kamarádi.“ Těmi surovci myslela Alešova babička Čendu, Mirka a mě.
„Láska ke zvířátku tě zušlechtí, milý Aleši. Budeš se o ně starat a bude se ti to moc líbit, uvidíš.“ Aleš pravil, že zvířátka vůbec nesnáší. Což nebyla tak docela pravda. Aleš miluje husy na pekáči, hovězí v konzervě a tak.
„Pověz, Aleši, jaké zvířátko by sis přál?“ zeptala se tvrdohlavá babička. Aleš by si jistě nejradši přál malé sele, ale protože tušil, že babička by měla proti praseti, válejícímu se na koberci v kuchyni, jistě nějaké námitky, radši řekl, že by si teda přál králíka. Když se to tak vezme, uvažoval patrně Aleš, smažený králík není také k zahození. Ale babička se zamračila.
„Přiznej se, že bys ho chtěl sníst!“ Aleš horlivě přikývl.
„Nic takového,“ řekla babička, „já sama ti vhodné zvířátko vyberu!“ A hned druhý den odpoledne, když se Aleš vrátil ze školy, čekala na něj v pokoji klec s papouškem a babička.
„Co tomu říkáš?“ Aleš neříkal nic, jen kulil oči.
„Podívej, jaké má krásné peří. Je to vzácný papoušek. Když budeš trpělivý, můžeš ho naučit mluvit.“
„Jak bys chtěl, aby se papoušek jmenoval?“ zeptala se babička. Aleš temně zahučel, že je mu to fuk.

(Boříkovy lapálie)